K povzbuzení a obohacení 

KLIKAŘ

Přečetla jsem knihu KLIKAŘ.  Autorem je Michael J. FOX. Je to kanadský herec, který se narodil roku 1961. V roce 1991 mu byla diagnostikována Parkinsonova nemoc. V roce 2020 odešel do důchodu, ale zůstal nadále činný, jak mu jen nemoc dovoluje. Pro televizi napsal dokument s názvem Still: Příběh Michaela J. Foxe. V něm i hraje a představuje tam svou nemoc, kterou mu diagnostikovali v pouhých 29 letech. Herec v roce 2000 založil nadaci, díky níž získal přes dvě miliardy dolarů na výzkum Parkinsonovy choroby, na různé terapeutické programy, klinické studie a knihovnu datových souborů a biologických vzorků.

Úryvek z jeho knížky, který mě hodně oslovil:

"V rozhovorech jsem se o své nemoci vyjadřoval jako o daru. Ostatní stejně postižení pacienti si mě kvůli tomu brali na paškál. Jistě, mluvil jsem ze své vlastní zkušenosti, ale připouštím, že jsem se trochu zmýlil: pokud je to opravdu dar, pak je to onen typ daru, který si to u vás nikdy nepřestane vybírat. 
Částí onoho daru, který vám tahle nemoc nadělí, je určitá neochvějně jasná představa o tom, jak bude vypadat zbytek vašeho života. S tím, jak se nemoc bezohledně ujímá vlády nad dalšími a dalšími aspekty života, si čím dál víc vážíte všech těch území, jež dosud zůstávají čistě ve vaše správě. Parkinsonova choroba vás chtě nechtě naučí tyto dva typy oblastí rozlišovat a hájit to, co ještě hájit můžete. Ten nepomíjející nápor a narůstající škody není snadné ustát. Není na světě člověka, jenž by si tohle chtěl vybrat dobrovolně. Ale přesto mě ta neočekávaná krize donutila k zásadnímu životnímu rozhodnutí: osvojit si mentalitu vítěze – neboli vydat se na cestu. Ať už se to, co mi nakonec umožnilo vyplout do neprobádaných vod nazývalo jakkoliv, dárek to byl, to je bez debat. A nebýt té neurofyziologické pohromy, jakživ bych ho nerozbalil a nikdy bych nedošel tak obrovského obohacení. A to je důvod, proč se považuji za šťastlivce."

Blanka o M.J.Foxovi

Na čem záleží?

Prodavač jednoho nevelkého obchůdku vyvěsil u vchodu oznámení: Prodají se koťátka. Neuběhlo ani pár minut a do obchůdku vešel malý chlapec. Pozdravil a nesměle se ptal na cenu koťat. Od padesáti do stovky, řekl prodavač, Chlapeček s povzdechem vydoloval z kapsy peněženku a začal počítat drobné. "S sebou mám jen 20 korun", řekl smutně. "Mohl bych se na ně prosím vás aspoň podívat?", poprosil prodavače s nadějí v hlase. Prodavač se usmál a vytáhl košík s koťaty z velikánské bedny. Když se takhle ocitla na svobodě, dala se koťata do mňoukání a rozběhla se na všechny strany. Jenom jedno z nich bůhvíproč zůstalo hodně pozadu za ostatními. Nějak divně drželo zadní tlapku. «Co je s tím kotětem?", zeptal se chlapec prodavače. Prodavač mu odpověděl, že koťátko má vrozený defekt tlapky. "To má na celý život, řekl to veterinář", dodal. "Proto taky pokulhává". Chlapečka to z neznámých důvodů silně rozrušilo. "Tak právě tohle kotě bych chtěl!" «Děláš si legraci, chlapče? To není zdravé zvířátko! K čemu by ti bylo? Ale jsi-li už tak milosrdný, vezmi si je darem, nechci za ně peníze", řekl prodavač.
K jeho údivu chlapec protáhl tvář: "Ne, nechci ho jako dárek.", řekl sevřeným hlasem.
"Tohle kotě má stejnou cenu jako ta ostatní. Zaplatím vám ji. Peníze vám hned přinesu", dodal rozhodně. Prodavač hleděl s úžasem na chlapce. Srdce se mu svíralo. "Synku, ty tomu asi dobře nerozumíš. Tenhle chudinka nikdy nebude běhat, skákat a hrát si, jako ta ostatní koťata."
Během jeho řeči si chlapec začal vysoukávat nohavici na levé noze. Ohromený prodavač uviděl silně zdeformovanou nohu dítěte, vyztuženou zevně ocelovými svorkami. Chlapec se na něho zadíval: "Já taky nikdy nebudu běhat a skákat", řekl chvějícím se hlasem. "Tohle kotě potřebuje někoho, kdo dobře chápe, jak mu je těžko a kdo mu pomůže".
Muž za pultem se kousl do rtů. Oči měl plné slz. Chvíli mlčel a pak se přiměl k úsměvu: "Synku, budu se modlit, aby všechna ta koťata měla tak laskavé a hodné pány, jako tady tohle."

Není ve skutečnosti natolik důležité kým jste.
Důležité je, zda se najde někdo, kdo vás ocení takového, jaký jste, kdo vás přijme a bude milovat bez jakýchkoli výhrad.

Ten, kdo k Vám přichází v době, kdy se celý svět od Vás odvrací,

TO JE SKUTEČNÝ PŘÍTEL.

Zdraví a nemocní
aneb
modří a červení

Mezi lidmi je spousta nemocí. Kdo je dnes naprosto zdravý? Nejsou všichni alespoň trochu nemocní? A nejsou někdy ti nemocní zdravější, než zdraví? Vztahy mezi zdravými a nemocnými jsou obrovsky náročné a stačí málo, aby se pokazily na dlouhá léta. Zrovna tak je to se stárnutím. Ale ať už člověk stárne rychle nebo pomalu, musí se naučit opouštět oblíbené činnosti, někdy i osoby, oblíbená místa, některé aktivity atd. Mnoho mladých a zdravých osob si nedovede představit nic ze života těžce nemocných a starých lidí.

Pokud se pokusím rozebrat svůj náhled na tento problém, musím použít označení pro dvě skupiny lidí. Jsou to tedy lidé, kteří onemocněli těžkou nemocí (v mém případě je to Parkinsonova nemoc, se kterou žiji od roku 2005) a lidé, kteří s nimi žijí, pracují, starají se o ně nebo s nimi přijdou do kontaktu za nějakým účelem. 
Nás – nemocné nevyléčitelnou nebo dlouhodobou nemocí – označím jako červené. Jsme svým způsobem nápadní, jsme vidět. Jsme lidé přecitlivělí, vztahovační, náladoví, impulzivní, máme spoustu problémů a dost věcí nám vadí. Máme různé pocity a strachy, které nedokážeme vysvětlit. Občas nám věci nedochází, býváme apatičtí, jakoby bez citu vůči okolí. Jsme protivní, je to s námi stále dokola. Vypadáme, že si vymýšlíme, že se snažíme ulít, že jsme líní a necháváme práci na druhých. Máme pocit, že jsme jaksi vydělení ze společnosti. Náš život se od základu změnil, náš náhled na život se také posunul. Máme jinak postavené hodnoty. Občas proneseme větu, která je opravdu jak nastavený červený hadr.
Proto jsme pro tuto chvíli červení.

A druhá skupina – to by mohli být lidé modří. Modrá barva je krásná. Ale je tak trochu studená. Chladná. Ano, vy, modří si musíte často zachovat chladnou hlavu, když my, červení máme "svůj den". 
A já si myslím, že červená barva potřebuje trochu zchladit modrou a modrá zase malinko oživit červenou. Jak to myslím?

Jedni potřebujeme druhé.

Nejsme nepřáteli. Nesoutěžíme – kdo z koho. Nemůžeme říkat – vy se máte, jste na tom lépe.
Každá skupina má své radosti i starosti.

Jde o to, aby jedna skupina uznala, že tu druhou skupinu potřebuje a naopak.

Řeknete si, jak se můžeme potřebovat, když si jdeme často na nervy? A to v lepším případě.

My, červení, 

vám modrým ukazujeme, že se dá žít i s velice těžkou nemocí. Ale není to jen tak, mávnutím kouzelného proutku. Je to obrovská dřina, která většinou není vidět. Je to doslova boj o přežití. Ani netušíte, kolik bojů denně musíme my, červení vybojovat. Jsou to boje pro vás modré vlastně nepochopitelné, protože pro vás to boje nejsou. Pro vás jsou to normální běžné denní úkony. Normální uvažování, normální naplánování úkolů a jejich splnění. A spoustu věcí nám uteče, nedojde, nezvládneme. Navenek vypadáme, že nám je to snad jedno, že jsme se postavili do role nemocného a vy, modří, jste tady od toho, abyste nám pomáhali a snášeli naše v uvozovkách rozmary.

Chtěla bych dnes říci vám všem – modrým toto:

ať už navenek vypadáme, že je nám všechno jedno, ať vypadáme, že si ničeho nevážíme, i když na vás křičíme, že nám nerozumíte a že se s vámi nedá žít, my víme, že – nám velice pomáháte. Pomáháte nám s tím, s čím my už nedokážeme pohnout. Ukazujete nám, že se dokážete pro nás zříci i svých oblíbených aktivit a koníčků, abyste se mohli o nás postarat. Mnoho věcí, které při svém zpomalení nestíháme, děláte za nás. Za to vám, modrým, patří náš veliký dík.
Ale vy zcela jistě dost trpíte, protože vidíte, jak se zhoršujeme, jak s námi nemoc dokáže zatočit. Chtěli byste nám pomoci, ale stále to nějak moc nejde, protože my – červení – jsme tvrdohlaví, přecitlivělí a vlastně vám to ani nedovolíme. Máme totiž pocit, že nás chcete omezovat, že s námi jednáte jako s malými dětmi. Nerozumíte nám, proč to a to děláme a opačně zase neděláme. My ignorujeme vaše pocity a snahy a tím vám asi dost ubližujeme. Občas se cítíte absolutně bezradní. Trpíte.

Ale my, červení – trpíme také. Vy trpíte pohledem na nás a nemožností nám pomoci. My trpíme jistotou, že už nikdy to nebude lepší. Pozorujeme velice dobře a jasně, jak nám ubývá všeho – sil, schopností, ale i času. Vnímáme velice jasně, co všechno nezvládáme, moc dobře víme, co jsme ještě včera zvládli a dnes to nejde. Občas máme chuť zmizet ze světa, protože se ani my nemůžeme dívat na svoji neschopnost a nemožnost. Některé svoje problémy před vámi tajíme, protože se vlastně stydíme, že jsme někdy i v našich vlastních očích klesli dost hluboko a myslíme si, že i ve vašich očích už jsme jenom ti, kteří vám ztrpčují život. A přitom všichni toužíme po přijetí. My, červení – toužíme být přijati se vším, čím jsme byli dříve, ale i se vším, čím jsme dnes. Přejeme si, abyste v nás někde hluboko pod nánosem všech příznaků nemoci a stárnutí a pod vlivem všech vedlejších účinků léků, viděli osobnost, která má svou důstojnost.

A má ji i tehdy, když se klepe, padá, nestíhá, není jí rozumět, má problémy s jídlem, topí se v depresích, v noci nespí, trpí různými závislostmi, které způsobují vedlejší účinky léků a mnoho dalšího.

Vy, modří 

toužíte být přijati jako lidé, kteří také dělají, co můžou, občas se snaží až za hranice svých možností. Toužíte po tom, abychom vám my, červení, vyjádřili svou vděčnost alespoň někdy, abychom si dokázali uvědomit, že vše, co bereme jako samozřejmost, pro vás není samozřejmost. Potřebujete mít také chvíle vyloženě jenom pro sebe, kdy se budete věnovat svým koníčkům, přátelům, tomu, co vás nabíjí. Potřebujete ocenění, protože i vy jste se museli vzdát svého způsobu života a ledacos obětovat pro nás, červené.

Proto prosím:

červení,

zamyslete se nad životem svých modrých a zkuste jim vyjádřit nějakým způsobem vděčnost za vše, co pro vás dělají. Není to samozřejmost.

modří,

zkuste v sobě pěstovat také vděčnost za to, že vaši červení se nevzdávají, že navzdory všemu bojují a chtějí bojovat až do konce svých možností. Ani to není samozřejmost.

A prosím, zachovejte jedni druhým přízeň a úctu. Neberme si navzájem důstojnost, která se neztrácí ani nemocí, ani věkem, ani tvrdou prací, a určitě ne obětováním svého času a vzdáním se svým oblíbených aktivit pro druhého.

Zdraví je velmi důležité, ale malinko více důležitější jsou dobré vztahy. Co je Ti platné, že jsi zdravý jako řípa, když nemáš komu říci: dnes jsem měl těžký den.?!?  
A je Ti odpovězeno: co pro tebe mohu udělat, abys se cítil lépe? A ty víš, že jsi přijímán se vším, co jsi prožil, co tě trápí, z čeho máš radost.